Ale popořádku: Průměrný (jakož i podprůměrný a nadprůměrný, což ovšem není směrodatné, protože v Dánsku je vybočování z průměru vnímáno s nelibostí) Dán se ocitne v kostele čtyřikrát za život, z toho tam dvakrát dojde po vlastních a dvakrát je tam donesen.
Do kostela po vlastních: konfirmace a svatba.
Do kostela donesen: křest a pohřeb.
A kdo by si myslel, že z těchto ctyř obřadů nese největší váhu svatba, mýlil by se. Nejdůležitější je totiž konfirmace, obřad, při němž podle církevní tradice mladý člověk potvrzuje víru v Boha a své členství v církvi. Ne tak v Dánsku. Tady jde spíše o oslavu mladosti, jejíž součástí je církevní obřad. Sakrální se tak mísí se světským a váha je kladena predevším na to světské.
Konfirmace se připravuje podobně jako svatba půl roku, rok dopředu, posílají se tištěné pozvánky s fotografiemi konfirmanda a pořádá se velkolepá oslava, která skýtá okolo stovky účastníků sestávající z rodinných členů od rodičů, prarodičů, tet, pratet, po rodiče manželů sourozenců a jejich příbuzných, a rodinných přátel. Konfirmand dostává od každého dary v podobě drahých fotoaparátů, počítačů, ipadů, ipodů a vysokých finančních obnosů, a nejbližší i nejvzdálenější příbuzní mají dlouhé proslovy. Rodina konfirmanda utratí za oslavu nemalý peníz, a to také proto, že konfirmand musí mít krásné šaty (pořízené pouze pro tuto příležitost) a dívky tráví hodiny v salónech krásy, kde se malují a „kremrolují“ vlasy (ano, kremrole na hlavě patří ke konfirmaci). Kostel je narvaný k prasknutí, všichni si nadšeně fotí slavnostně vyšňořenou mládež (aby ne, když to stálo tolik peněz:) a málokdo si uvědomuje původní obsah celé téhle taškařice.
V den, který následuje po konfirmaci, jsou konfirmandi samozřejmě omluveni ze školy. Jde o tzv. modré pondělí. A jak ho tráví naši milí oslavenci? Že by rozjímáním o Bohu? Kdeže! Nakupováním!
No kdo by v téhle zemi nebyl šťastný?