V češtině nesou tyto „bonusy“ pramálo pozitivního, odpovídají totiž výrazům nevlastní otec či otčím a nevlastní matka či macecha, nevlastní bratr a nevlastní sestra atd. Zatímco v dánském jazyce, potažmo dánské společnosti, je nevlastní člen rodiny nečím navíc, a to ve výrazně pozitivním smyslu slova, v češtině je to spíše něco jako náhražka.
Rozvodovost a nesoudržnost rodinných svazků je typickým trendem dnešní doby, ale zatímco v české společnosti je považována za něco nežádoucího, v Dánsku je posuzována s mnohem větší shovívavostí. Mám dojem, že je běžnější mít v rodině bonusčleny, a to především bonusrodiče, než mít pouze vlastní členy. A možná že děti, které nepocházejí z rozbitých rodin, mají pocit, že jim něco chybí a že jedna matka a jeden otec není dost. Každý chce přece bonus.
Bonusčleni patří do rodiny. Při křtech a konfirmacích (církevní obřady, které jsou nedílnou součástí života každého Dána, byť i nevěřícího), vítá farář v kostele nejen rodiče, prarodiče a sourozence křtěných a konfirmovaných, ale také jejich bonusmatky, bonusotce a všechny bonusvarianty rodinných vztahů. Na monstrózní oslavě, která po křtech a konfirmacích následuje, pak mají proslov nejen ti vlastní, pokrevní příbuzní, ale také všichni možní bonusčleni, kteří hráli/hrají v životě křtěného či konfirmovaného Dána nějakou roli. A bonusmatky nežárlí na vlastní matky konfirmandů ani na další bonusmatky, a je jim jedno, že je jejich bývalý manžel, otec konfirmanda, opustil právě kvůli té či oné bonusmatce, vedle které teď musí sedět. A konfirmand je šťastný, protože vidí celou svou „rodinu“ pohromadě, a to je nejdůležitější.
A tihleti konfirmandi pak během studia zakládají vlastní rodiny a o pár let později vymění partnerku za jinou a svým dětem tak přidají do seznamu rodinných členů novou bonusmatku, a její rodiče se stanou bonusprarodiči a všichni jsou šťastní a nikdo se tím netrápí, protože takhle je to přece normální.
Ale já jsem ráda, že žádného bonusotce ani bonusmatku nemám. Tenhle bonus si ráda nechám ujít.